Některý sobotní ráno prostě nechcete být užiteční. Chcete postavit něco blbého. To je zhruba celý vznik ascii.ondra-vlasek.cz: hodíte tam fotku, vyberete si znaky a nástroj vám obrázek vyplivne zpátky nakreslený jen z těch znaků. ASCII art, ale s maskou, kterou si zvolíte sami. Žádný deadline, žádný klient, žádný roadmap. Jen věc, kterou jsem chtěl vidět existovat do oběda.
Tohle je příběh té stavby. Není to návod, spíš takové malé vyznání lásky odpadovým nástrojům a tomu, proč je pořád dělám.
To svrbění
ASCII art je starý jako lidstvo a přesně proto je to zábava. Každý už viděl fotku převedenou do zdi symbolů @#%. Vtip, který jsem chtěl, byla kontrola: nech mě nasypat tam vlastní znaky a obrázek z těch tvarů zase poskládej. Vaše iniciály. Jedno emoji. Slovo „ahoj" donekonečna. Fotka je pořád poznat, jen má na sobě kostým z čehokoli, co jste jí podstrčili.
To je nápad, který je moc malý na plánování a moc zábavný na ignorování. Tak jsem ho neplánoval. Otevřel jsem editor.
Technika, z nadhledu
Celé je to trapně jednoduché, a to je právě ono. Veškerou práci zastanou dvě ingredience:
- PIL (Pillow) na obrázek. Otevřít fotku, zmenšit ji do rozumné mřížky, změřit jas v každé buňce. Tmavší buňky dostanou hustší znaky, světlejší vzdušnější. Ta „maska" je jen to, že vaše zvolené znaky namapuji na tu škálu jasu místo obvyklé pevné sady. To je vážně skoro celé kouzlo: dovnitř jas, ven znak.
- Gradio na webové rozhraní. Tohle je ta část, co ze scriptu udělá věc, na kterou si můžou sáhnout i ostatní. Měl jsem funkci, která bere obrázek a kus textu a vrací výsledek. Gradio to skoro zadarmo zabalí do uploadovacího pole, textového vstupu a okna s výstupem. Nenapsal jsem jediný řádek HTML, CSS ani JavaScriptu. Napsal jsem funkci v Pythonu, předal ji Gradiu a najednou z toho byla webová appka.
Ten druhý bod je celý důvod, proč se to vůbec nasadilo a neumřelo to jako .py soubor v nějaké složce. Vzdálenost mezi „funguje mi to v terminálu" a „funguje to v tvém prohlížeči" býval celý projekt. S Gradiem je to odpoledne, a většinu toho odpoledne strávíte laděním škály znaků, ne instalatérskou prací.
Kam reálně utekl čas
Logika byla snadných 80 %. Tou zábavnou, otravnou pětinou bylo dostat výstup do stavu, kdy vypadá dobře, ne jen správně:
- Poměr stran. Znaky jsou vyšší než širší, takže naivní mřížka vám fotku zmáčkne jako zrcadlo v bludišti. Musíte při vertikálním vzorkování trochu švindlovat, abyste to vykompenzovali. Zpětně jasné, dopředu neviditelné, dokud nevidíte vlastní obličej roztažený jako žvýkačka.
- Pořadí znaků. Když znaky v masce nejsou seřazené od „opticky světlých" po „opticky tmavé", obrázek se rozplizne v kaši. Mezera a
@nemají stejnou váhu a nástroj to musí vědět. Vytáhnout příjemnou škálu z náhodného vstupu od uživatele byl ten skutečný oříšek. - Sladké místo rozlišení. Příliš málo buněk a je to nečitelný abstraktní šum. Příliš mnoho a přestane to číst jako ASCII a vypadá to jen jako trochu rozbitá fotka. Je tam úzký pás, kde to zacvakne, a najdete ho jen zíráním na výstupy.
Nic z toho není těžké. Všechno z toho odhalíte jen tím, že tu věc používáte, a přesně proto stavím první a teoretizuji nikdy.
Proč se vůbec patlat s hračkami
Tady je moje upřímná obhajoba malých odpadových nástrojů, těch bez business case a bez budoucnosti.
Drží vás v kondici. Víkendová hračka je výmluva s nízkou sázkou, jak si konečně sáhnout na knihovnu, kterou jste chtěli vyzkoušet. Gradio jsem předtím doopravdy nepoužil. Teď s ním mám něco vypuštěného, narazil jsem na jeho ostré hrany a přesně vím, kdy po něm zase sáhnu. Tahle znalost mě stála jednu sobotu a nulové riziko. Žádný produkční systém, žádná pohotovost, nikdo na mě nečekal.
Navíc jsou dokončitelné, což většina mojí reálné práce není. Velké projekty žijí měsíce. Hračku rozjedete a vypustíte za den, a ta smyčka „nápad, postav, hotovo" dělá náladě fakt dobře. Připomíná, že vypouštět je sval, a malé projekty jsou způsob, jak ho mezi velkými zvedáními udržet teplý.
A upřímně? Je prostě fajn udělat něco zbytečného a koukat, jak to funguje. Napsal jsem svoje jméno do fotky hrnku s kávou a hrnek se vrátil napsaný mým jménem. To nikdo nepotřeboval. Stejně jsem se culil.
Běžte to rozbít
Je to živé na ascii.ondra-vlasek.cz. Hoďte tomu divnou fotku, nakrmte to absurdními znaky, koukněte, co vypadne. Je to hračka. To je celá pointa.
Větší poučení je to samé, u kterého pořád končím: cena postavení malého nápadu se potichu zhroutila. Tak si ty svoje blbé malé nápady přestaňte schovávat na potom. Otevřete editor. Postavte to. V nejhorším se naučíte knihovnu. V nejlepším na vás hrnek řekne vaše jméno.